A je to opět tady – roztáčíme hvězdná kola! Se začátkem nového semestru se začal diář plnit téměř rychlostí světla, a to událostmi příjemnými, tudíž i očekávanými. Na rozdíl od uběhlých několika týdnů, kdy poslední Mohykánové válčili ze všech zbývajících sil s příšerou zvanou zkouškové období. Nutno podotknout, že nakonec jsme přece jenom všichni přežili. A i když to v některých momentech působilo značně dramaticky, měli jsme to pod kontrolou.
Ale čo bolo, to bolo a už sa to nedá vrátit zpet…tudíž nemá smysl se tím moc zabývat. Upírejme tedy společně své zraky vstříc světlým zítřkům, které nás čekají. Musím hrdě poznamenat, že už jsme podnikli první kroky k přípravám tábora a vyvíjí se to značně slibně. Je se na co těšit…zbytek necháme prozatím skrytý za hustým a neproniknutelným kouřem z vodní dýmky. A to čistě proto, abych nechala naše potenciální účastníky „napnutý jak malý gatě“, jak už se to tak říká.
Nebývale činní jsme i na jiných frontách, tedy na poli víkendovek. I když nebývale činní není úplně výstižné, protože aktivita a elán jsou nám zkrátka vlastní. V rámci politického, geografického i tématického spektra jsme se rozkročili pěkně zeširoka. Z těch tradičních akcí je tady jako každý podzim, každé Velikonoce (podobnost s výrokem z nejmenovaného kultovního filmu je čistě náhodná) irskotaneční víkendovka na Bučovicích. Jistou, i když ne tak hluboce zakořeněnou, tradici mají i akce v pevnosti Josefov, kam se po nějaké době Fénix zase vrací. Ale protože nejsme konzervativní a nelpíme tudíž tolik na tradicích, přinášíme i inovativní a fungl nové akce. Mezi ně patří například improdivadelní víkendovka na hradě Orlík u Humpolce určená všem nevybitým exhibicionistům a zaměřená, logicky, na improvizační divadlo. Horkou novinkou je taky hrad Helfštýn, kam můžete vyrazit do plyšového království, ale kdo ví, zda bude tak měkké jak se zdá.
Doufám, že se vám daří aklimatizovat ve škole líp jak mně. Mám za sebou první týden a jsem z toho docela hotová. Po relativně dlouhé době volna je to šok, asi jako rozpálená od sluníčka skočit do ledové vody, takže mi nezbývá než doufat, že se nedostaví křeč a rychle si zvyknu. Pokud taky máte tendence utíkat z přednášek kdykoliv, když se naskytne něco lákavějšího na programu, vězte, že jsem na tom úplně stejně.
Budeme si tedy společně vtloukat do hlavy citát klasika „Učit se, učit se, učit se“ a doufat, že to zabere. Těším se, až se společně potkáme na nějaké víkendovce a školu aspoň na ty dva dny pustíme z hlavy. Tak slibuji!
Vaše vzorná studentka, která za žádných okolností nedává přednost divadlu před přednáškou z botaniky…
Tessáčová

Vánoce, to slovo na šest písmen může znamenat mnohé. Pro někoho svátky plné pohody strávené společně s rodinou, pro někoho stres spojený se sháněním vánočních dárků na poslední chvíli, pro někoho příbytek na váze, kterého se zbavuje několik následujících měsíců. Dojmy z Vánoc jsou poněkud subjektivní záležitostí, pro nás je to nicméně skvělá záminka k tomu se v průběhu adventu sejít a na Valnovánoční víkendovce zrekapitulovat věci proběhlé, diskutovat o tom, co nás do budoucna rozhodně nemine a v neposlední řadě strávit příjemné předvánoční chvilky. Ne sice v teple rodinného krbu, ale zato v přátelské atmosféře!

Na Valné hromadě jsme odvedli kus práce, prostě a jednoduše jsme se navalili na jednu hromadu a tak dlouho jsme hlasovali a řešili body programu, dokud jsme je neměli všechny dořešené. A dohlasovali jsme se k několika inovacím - máme nového předsedu, mladého, perspektivního a plného elánu na počátku svého funkčního období…je jím chvíle napětí BASTY! Rada se nám početně poněkud rozrostla, takže z ní je tak trochu všelidové hlasování, ale nábor nových radních není rozhodně na škodu, protože nám vnesou do řešených věcí jiný úhel pohledu. Bohužel jsme letos nestihli odhlasovat řadu důležitých a téměř tradičních funkcí z předchozích let, jako je model, jásal nebo úchyl. I to mělo své opodstatnění, nejsme totiž žádní workoholici a za dobře odvedenou práci byla potřeba zasloužená odměna, na zbytečnosti už prostě nezbyl čas. Místo toho jsme vyrazili do víru moravského velkoměsta na vánoční trhy. Nadšení, které jsme načerpali z náhlého přísunu čerstvého vzduchu, ovšem rychle ochladlo, zejména z toho důvodu, že rtuť teploměru byla někde hluboko pod nulou a povětrnostní podmínky nebyly příliš příznivé. Nezbývá než podotknout, že na zimě není nic hezčího, než vrátit se zase hezky do tepla a rozmrzat nad hrnkem čaje.

Stihli jsme se ale taky vrátit do dětských let. Hráli jsme si na pohany a křesťany. Křesťani hledali dárky v ulicích Brna a paranoidně se rozhlíželi kolem, jenom aby se vyhnuli případnému setkání s pohany, ti by jim totiž dárky zabavili. A pohani se naopak rozhlíželi, aby objevili co nejvíc křesťanů plížících se podél zdí. Pokud jste tedy náhodou byli ten samý víkend v Brně a zahlídli jste na ulici někoho, kdo se plíží jak indián na válečné stezce, vylekaně se ohlíží a možná trochu působí dojmem, že se chystá vykrást nějaké auto, mohl to být klidně někdo z nás. Mimo to se v průběhu víkendu odehrála taky partyzánská bitva. Boj byl krutý, ale nakonec skončil remízou. Ve výsledku je vlastně úplně jedno, jestli je vám pět, dvacet, nebo třicet, hrát si můžeme všichni úplně stejně.

I když už jsou Vánoce za námi a zkouškové v plném proudu, může nás hřát vzpomínka na ně, nebo pomyšlení, že už konečně proběhly a do těch dalších je ještě spousta času. Většina z nás má teď myšlenky někde úplně jinde, protože jsme zavalení hromadou papírů a skript, jejichž obsah se snažíme nějakým zázrakem nacpat v co nejkratším čase do hlavy. Přeju všem s podobnými starostmi hodně trpělivosti při jejich snažení. Věřte, že jsem na tom dost podobně, proto na vás myslím a soucítím s vámi :)

Držím palce! A uvědomte si, že jste prostě boží a že to dáte. Není důležitý, jestli za A, nebo za E, hlavně ať je to tam.

Tess

nezbývá než s politováním konstatovat, že léto už nám odešlo, a to je bez debat, protože školní rok začal dokonce už i vysokoškolákům. Ti starší a zkušení prostě a jednoduše zapluli do zajetých kolejí, zatímco nováčci zmateně bloudí chodbami a hledají, doufám, že dost podobně jako já, příslušnou posluchárnu. Utěšuje mě v mé bezútěšné dezorientaci pouze fakt, že v tom nejsem sama, a dokonce i dnes už ostřílení kovbojové patřili kdysi mezi zelenáče. Proto je v těchto dnech poměrně příjemné, i když taky mírně nostalgické, ohlédnout se za sebe a zavzpomínat na příjemně strávené měsíce. A pokud možno nebrat moc jako ironii osudu fakt, že mi při vzpomínkách na prosluněné dny a vlahé noci fouká za krk a prší na hlavu.

Tak tedy letos, jako už tradičně, se konal čtrnáctidenní tábor na Lukově, tentokrát nesoucí název Výkřik do tmy. Méně tradiční ovšem byla sestava organizátorského týmu, která prošla poměrně velkou proměnou a to především z hlediska snížení věkového průměru. Tomuto faktu navzdory si troufám říct, že naši předchůdci, pokud by na nás rovnou nebyli pyšní, rozhodně by se nemuseli za náš výkon stydět. Co se počtu výkřiků týče, rozhodně tábor splnil očekávání a mimo to se objevila i celá řada opravdu pohanských bonusů. Mimo Výkřik do tmy se konaly ještě další dva tábory, a to Tajemství Zeleného oka na zámku Kačina a v neposlední řadě Staré časy pořádané na hradě Orlík nad Humpolcem. Bohužel ani já nemůžu být všudypřítomná, takže o úspěšnosti zmíněných dvou akci vám s nadšením v očích jistě povykládá některá zúčastněná, a zajisté informovanější, osoba.

Zavzpomínat si je krásná věc, nicméně žít minulostí se jednoduše nedá, proto by si člověk měl stanovit nějaké záchytné body do budoucna, aby měl k čemu směřovat. A já bych úplně čirou náhodou o pár takových bodech věděla. Jako termínově první proběhne víkendovka nesoucí název Černá země, bude se konat na zřícenině hradu Vikštejn a rozhodně by si ji neměl nechat ujít žádný příznivec LARPU, tím spíš, když je to ještě fanoušek Andrzeje Sapkowskeho, autora Zaklínače. Další v pořadí je Plyšová Odysea, akce poněkud opředená tajemstvím, ale zato určitě měkká a hebká na dotek. A svůj výčet můžu s velkou ctí uzavřít nemalou legendou, už zcela tradiční Listopadovou irskou taneční víkendovkou konající se na zámku Bučovice. Účastníci se můžou těšit na trochu příjemného pohybu, totiž hopsání sálem v rytmu irské hudby, která nenechá ničí nohy klidné.

A po zcela vyčerpávajícím vypuštění informací do éteru mi nezbývá než se rozloučit a popřát co nejpříjemnější začátek školního roku, vaše zářné body se k vám blíží s každým dnem, myslím na vás.

Mějte se famfárově

Terka